Za dobrodružstvím do Gruzie na Kavkaz

Co tak dát si trochu dobrodružství. V srpnu 2018 jsem spolu s kamarádkou a mojí dodávkou vyrazily na výlet do Gruzie a na Kavkaz.

No spolu vyrazili... Ta kamarádka je z Istanbulu a známe se pár let, ještě z Nového Zealandu. Přestože zajet do Turecka v dnešní době přece není žádný problém, tak jsme se dlouhá leta neviděli. Nechtěl jsem dál odkládat svoje sliby takže jsem vyrobil do dodavky postel se stolkem a vyrazil do 1700km vzdaleneho Istanbulu. Už ani nevim kolik ten google říkal, že to bude hodin, snad něco kolem 15, ale nakonec se to vytáhlo na krásných 25h!!! Takže to byla docela sranda, akorát chudák Merve (to je ta kamarádka z Istanbulu) tři roky mě neviděla a uplně první, co ze mě vyčerpáním vypadlo bylo "Ahoj, to je naposledy co jsem něco někomu slíbil" :-)

Původní plan sice byl jen nějaky týdení výlet okolo Istanbulu, ale pár okolností mě přivedlo změnit nazor a podívat se ještě o kousek dál. Největší z nich byla, že jsem o tom podívat se na kavkaz, už dlouho snil. Takže to bylo v plánu ještě před tímto "původním" plánem :-) Dalším argumentem bylo, že jsem v Blavě nabral holčinu na spolujizdu, která semnou jela sice jen do toho Istanbulu, ale pak pokračovala právě na Kavkaz. No a třetí silný argument byl, že jsme vzali dvě stopařky z německa a ty jeli taky až do Gruzie a pořád o tom mluvili.

Takže už tak 300km před cílem jsem Merve psal, že je změna plánu, že pofičíme taky až do Gruzie! ...Ani né do minuty mi došla odpověď:

"Milane, musíme si promluvit! Vrrr" :-)

No a tak jsme o tom pak mluvili, prošli jsme si město, dali si zmrzlinu, vyrazili na koncert, a druhý den brzy ráno jsme sedli to dodavky a vystřelili směr východ. No vystřelili by jsme brzy ráno, kdybych dlouho do rána neseděl tam kam i král chodí sám s rychlo-odvodňovacími obtížemi. Merve už to nemohla kolem čtvrté vydržet a přišla se mě zeptat "Milan are you ok?!!" Řekl jsem, že jo jen, mě už nebavi chodit tam a zase zpatky tak prostě sedím :-)  Načež mi odvětila "I need too!" ...zřejmě dobrá zmrzlina... :-) 

Ale jak můžete vidět na videu nakonec se nám podařálo odlepit a vyrazili jsme směr východ podél černého moře

Merve měla jen týden volna, z toho jsme vyhodnotili, že projet celé pobřeží černého moře, strávit nějaký čas v Gruzii a ještě se stihnout vrátit je neralné. Takže jsme vzali za vděk letadlu, které ji letělo z Tbilisi, Ukázalo se, že i tak jsme měli co dělat, aby jsme to letadlo vubec stihli. Ale tak, už to s mapama chodí vždycky, všechno se na nich zdá relativně blízko a v pohodě, a vůbec hrozně lžou :-)

Takže mě chudina opustila ještě před tím než jsme se dostali na opravdový Kavkaz, kde jsem se tedy musel vydat sám. Navštívil jsem par super míst jako Zakagori Fortres, Gudauri, ... a když jsem se vydal do Omalo, nabral jsem dva stopaře, holku z Běloruska a týpka z Polska, trošku mě ukecali ať jedu snima do Sighnaghi a zítra vyrazíme spolu do toho Omala. Přišel mi to jako dobrý nápad mít zas po nějakém čase společnost :-) No a ten den když už bylo pozdě a byl čas hledat nocleh. Instinkt mě nasměroval ke klaštěru Nekresi (asi zvyk z rumunska, u klášterů to tam bylo vždycky cajk)

Bylo to plné serpentýn a jak, už jsem se viděl v posteli, tak jsem docela tlačil na plyn, s pocitem, že tohle už je poslední zatáčka a jsme tam. Když v tom kára začala podivně skákat, až se uplně zastavila. Zůstala tam zařazena jednička, ale s autem nešlo ani po nastartovaní hnout... zadřela se převodovka... stál jsem tam na úzké cestě a blokoval provoz, všichni si klepali na čelo, proč jako zastavuju právě tam. Až po nějaké chvili zastavili místní, kteří uměli velmi dobře anglicky a kromě toho, že mě vyslechli taky pomohli vykomunikovat odtahovku.

Za nějakou tu hodinku přijela odtahovka, borci si však s tim nevěděli rady, chtělo to spíš nějaky zvedák, aby se dalo auto natahnout i se zablokovanýma kolama. Tak kolem toho chvilku chodili, špekulovali, řešili něco gruzinsky či rusky, těžko říct :-) až to nastartovali a v plných otačkách rychle pustili spojku. Dodávka se pohla a převodovka tak povolila. Ovšem pan odtahovák mě nechtěl nabírat do kopce, že si mám sjet dolů a že mě naloží, až pod kopcem. Takže jsme zas všecky ty serpentýný musel sjet a to na zpátečku, to protože se nebylo kde otočit.

Dole pod kopcem si říkám, do zadu to jede, tak zkusím to dopředu, dal jsem jedničku - jelo to, dvojku - jelo to, trojku - jelo... Tak říkám chlapům s pětistovkou v ruce, dík za pomoc, ja už to nějak zvládnu sám bez odtahu. Otevřel jsem si víno a celou noc jsem přemýšlel jestli pokračovat, nebo neriskovat a vrátit se domů. Nakonec vyhrála druhá varianta a z cesty na Omalo nic nebylo. Ráno jsem vstal a vydal se domů na 3500km dlouhou cestu. Tady si můžete prohlednout celý sestřih Gruzijského putování i strouchou te cesty domů.

Jen mi ještě v Gruzii přestalo fungovat LPG, a na hranicích do Bulharska se ozvalo podivné cinkání ventilů, domníval jsem se, že jde o LPG střikovače které jedou na prázdno...

Jó a když jsme u toho Bulharska, tak Vám ještě musím říct, (hlavně proto ať si to zapamtuju pro příště) v Turecku jsem vzal stopaře nějakého mladého švýcara, chtěl vzít až do Srbska, ale hlavně pryč s Turecka.

... spal tam někde na poli a mistni si mysleli že je to zloděj tak ho tam skoro zmlatili, zavolali na něho policajty a Ti ho převezli o kus dál na jiné pole, kde zas pro změnu byli nějaci myslivci a celou noc se tam střílelo... takže říkal že Turecko už stačilo ...

Tak tento klučina když jsme si dali přestavku na spaní na nějaké benzínce v Bulharsku, se rozhodl že nebude spat v autě, ale že si lehne na louce přes cestu. Ráno ve 4 vstávam aby jsme mohli jet a já ho tam nemůžu najít, prochodil jsem to tam celé křížem krážem a on nikde... Volám "Mike! Miiiiike! Miiiiiiiiiike!" Myslím si že Ti co mě viděli si buď mysleli že mi tam utekl pes nebo jsem už z toho řízení dočista přišel o rozum! Takže normálně bych odjel jenže on měl u mě v autě batoh, na benzínce bylo plno individuii a vyložit batoh a jen tak odjet jsem teda nechtěl. Ale nadaval jsem, hlavně teda sprostě, vlastně ani nepamatuju kdy jsem si tak sprostě ponadaval naposledy...

Asi po dvou hodinach kdy už jsme ten batoh chtěl vyložit a nechat ho na pospas jsem si dal ještě jednu obchuzku po poli, mezi tím už vycházelo slunce, a připravoval se tam odlet s baloném. No a tak si prohližím ten balon a místní s koněma, tak vidim v trávě cosi oranžového, byl to spacák. Volam "Mike it is you?!" můj stopař se vyhrabe ze spacaku a povida, "I am Peter! :-)" Jsem myslel, že na Turecko bude vzpominat ještě v dobrém protože ho asi zabiju tady v Bulharsku. Ale nakonec dobrý vstřebal jsem to. Nutno teda dodat že ležel jen kousek od auta a celou tu dobu jsem chodil kolem něho a nevšiml jsem si ho. Takže si od teď budu pamatovat, že až zas nějaky stopař bude chtět spat někde mimo auto, tak ať si taky vezme sebou svoje saky paky! Period!

Ještě se nám stala taková vtipná historka, že někde v srbsku jsme si vyměnili řízení protože jsem byl už unavený, hlavně z toho ranního běhání a řvaní po loukách. Jenže jak se tak blížil Bělegrad, tak jsme se potřebovali rozdělit, já jsem chtěl pokračovat na sever do Maďarska a kolega na západ do Chorvatska, ale nikde jsme neviděli tu zasadní křižovatku, tak jsme pak zastavili u nějakých ciganu a ptali se na cestu do Chorvatska. Nabidli se, že ho odvezou na dobré místo, že tam maji stejně cestu, jen pořád nechápali, že nenastoupim k nim do auta já (toho času spolujezdec) a že stopař co chce do Chorvatska je vlastně ten co řídí :-)

Tak a to už je uplný konec :-) Doufám že se vám čtení aspoň trošku líbilo a brzo zase příště, třeba s příběhem z Rumunska :-)